2017 09 26 Výlet spolkařů na Sněžku a Mumlavské vodopády

Sraz byl domluven na osmou ráno u kostela. Vyjímečně jsme se sešli všichni včas a chybět nesmělo obvyklé focení před odjezdem :-). Hned poté jsme vyrazili. Cestou jsme udělali pauzu na vyvětrání dětí, spojenou s nákupem potravin a tekutin. Poté se pokračovalo až na místo určení.

Pan řidič nás vyložil na křižovatce, kam jsme byli odkloněni z důvodu plně obsazeného parkoviště. I když směr na lanovku byl značen na opačnou stranu, skupina už byla na cestě jinam. Teprve na nejbližší křižovatce zjistila, že jde špatně a tak se vrátila zpět na místo, ze kterého vyšla konečně správný směrem.

Čekání na lanovku trvalo asi třičtvrtě hodiny, někteří si vyčkávání ukrátili tím, že si zašli koupit pivo.

Cesta na Sněžku trvala asi patnáct minut, všem se ale běhm ní naskytl krásný výhled. Včetně cesty nahoru pro pěší. Ta byla plná lidí, kteří se pod lanovkou hemžili jako mravenečci. V tu chvíli jsme nelitovali, že jsme zvolili jednodušší cestu lanovkou. Nejen pro tu dálku, ale i pro vedro, které naši cestu doprovázelo.

Když jsme dorazili nahoru na Sněžku naskytl se nám další nádherný výhled do okolí. Vzhledem k tomu, že bylo jasno, viděli jsme opravdu daleko. Někteří z nás zavítali i na polskou stranu. Prošli jsme i poštovnou a koupili si suvenýry. Dali jsme si třičtvrtě hodinový rozchod, abychom si mohli v klidu každý po svém projít vrchol Sněžky. Poté se jelo opět dolů lanovkou. Cestou dolů bylo některými odhaleno, že pták který tam tak krásně zpíval, vyhrával z amplionu na jednom sloupu lanovky.  :-)

Domluvili jsme se že najdeme restauraci a dáme si oběd než zavoláme řidiče s busem. Našli jsme kiosek a restauraci. Kiosek nabízel pouze stín slunečníku, kdežto restaurant stín oné budovy. Rozhodli jsme se tedy pro restauraci. Došli jsme na místo, sesedali si ke stolům. Číšník donesl jídelní lístky. Po zjištění že obyčejná svíčková tam vyjde na dvě stě korun, jsme zamířili pryč. Z obavy, že zde pod Sněžkou bude draho a pro velký nával turistů, bylo rozhodnuto, že budeme hledat jinde.

Běhěm čekání na řidiče jsme objevili Krakonoše. Na památku jsme si s ním pořídili foto. 

Po cestě jsme v malém městečku narazili na restauraci, Pavla vyběhla zkontrolovat ceny jídel. Kývla na nás a šlo se na oběd. Jídlo měli výborné, všichni si svůj výběr chválili a byli velmi spokojení. A jako bonus jsme viděli živého Krakonoše. Pána, který na kočáře s koňmi v kostýmu Krakonoše vozil turisty. Vypadal jako skutečný vládnce hor. Ovšem než se někdo z nás zmohl vytáhnout nějaký aparát pro foto, milý Krakonoš zmizel v dáli za mostem přes řeku. Ve chvíli, kdy jsme seděli u restaurace, začal se zvedat  vítr a stahovaly se nad námi černé mraky. Bylo na čase jet dál. Další zastávkou naší výpravy byly Mumlavské vodopády.

Již cestou začlo poprchávat. Když autobus zastavil na místě, bab Růženka a Tom se rozhodli, že už s námi nepůjdou a zůstali v autobuse v družném hovoru s panem řidičem. Ostatní se vydali k vodopádům. Děti během cesty chytly druhý dech a byly k neudržení. Lítaly sem a tam, hlavně ty nejmenší. Měli jsme co dělat aby nám někde na kamenech neuklouzly. Všichni si vodopády fotili ze všech možných stran, dělali si detailní fota některých krás onoho místa. Vypadali jsme jako japonští turisté. Z drobného pokapkávání pomalu začínalo pršet, a tak jsme se vydali zpátky k autobusu, kam jsme dorazili již značně promočení. Usadili jsme se na svá místa, naposledy na výzvu Pavly zkontrolovali, zda máme svého souseda a vyrazili směrem k domovu. 

Po příjezdu do Ostašova jsme poděkovali panu řidiči, který byl rád, že už to má za sebou a může konečně jet domů. Rozloučili se a vydali každý ke svému domovu se spoustou krásných nových zážitků nabytých prvně s dětmi, možná budoucími členy spolku (našimi nástupci - doufejme). Sněžce a Mumlavě zdar!

fotky ZDE

Jana Kmochová